Rychlá odpověď je NE. (řecky znamená ne ano, takže plus mínus, možná…haha)

A ta dlouhá?

Prý existuje nějaký střed (já tedy nevím, jak velký, ale podle stavu naší společnosti asi moc ne) „normálnosti“ – v psychologii se toto nazývá statistická norma nebo normální rozdělení. Vše, co se od tohoto středu výrazně odchyluje, se pak označuje jako porucha nebo klinická diagnóza. A bum. Tady máme mě – daleko od středu.

Takhle hezky a lidsky mi to vysvětlil můj pan psychiatr, když jsme se bavili o mé diagnostice autismu a o tom, jak je to celé pro mě těžké. Myslím život a tak. Byl to první člověk, který mi nedal najevo, že nechápe o čem mluvím. A to mi hodně pomohlo. Dal mi žádanku ke klinické psycholožce a pro mě to byl poslední krok, formálně, k utvrzení se v tom, že do středu normálnosti prostě nepatřím, ale především k utvrzení toho, že se o to ani nemusím snažit a můj život bude fajn. Protože občas tíhnu k utopismu, realita byla daleko složitější a bolestivější, ale teď když mám ten oficiální papír v ruce a konečně jsem se naplno ponořila do psaní si snad vytvořím nějakou vlastní normu bytí, kde nebudu muset nikomu dokazovat proč jsem taková jaká jsem. Takovou, do které se nebudu tlačit, jako do krabičky od sirek. Už chci volně dýchat!

Ten proces byl dlouhý. Ubíjel mě a čím hlouběji jsem v něm byla, tím víc mě doháněl syndrom podvodníka, o kterém jsem se dozvěděla díky čtení příspěvků a videí od dospělých autistů ze zahraničí. U nás se totiž o ničem takovém nepsalo, nemluvilo, a tak se mi ulevilo, protože jsem si poprvé v životě nepřipadala tak strašně sama.

Nebýt ve středu normálnosti totiž není problém. Problém je nevědět, že tam nejsem. Problémem bylo snažit se tam patřit tak moc až mě to zlomilo. Několikrát.
Když jsem byla malá, věděla jsem, že je „něco jinak“. Takový nehmatatelný pocit, že je něco „off“. Cítila jsem až moc. Moc breku, moc úzkosti, moc samoty, moc odlišnosti. Ale děti z lecčeho vyrostou, že? Nebo ne? Ne vždycky. Z některých věcí – jako například odlišný typ mozku, z toho se prostě vyrůst nedá!

Když jsem pak rostla, byla jsem na svém ostrůvku samoty, kolem kterého se občas mihla loďka s nějakým pocestníkem. Nikdo z nich ale nikdy nezůstal dlouho. Nevěděla jsem proč. Myslela jsem, že můj ostrůvek je hezký, ale ostatním se nelíbil nebo je nezajímal. Možná ani neviděli, že tam jsem. Takže jsem na něm zůstala úplně sama.

Občas mám pořád tendence zamyslet se nad tím, jaké by to vlastně bylo – být jako „oni“, tedy lidé ve středu normálnosti, ale já jsem tak zvyklá na svou identitu plnou zvláštností, že si to představit neumím, a možná ani nechci, protože jsem přesvědčena, že to vlastně musí být strašná nuda.

A tak si říkám, že možná nepatřit do konvenční představy o normálnosti je svým způsobem to, co dělá náš svět bohatější, barevnější, ale možná i bolestivě chaotičtější. Nemůžu změnit, kdo jsem, protože to tak někdo chce nebo očekává. Budu žít tak, jak chci a tam, kde patřím, ikdyby to znamenalo po konec života zůstat na svém ostrůvku úplně sama.