Na konci minulého roku mě přepadl, naprosto nepřipravenou, těžký pocit bytí, před kterým se nedalo utéct. Nešlo ho ignorovat. Musela jsem mu čelit což se zpočátku jevilo, jako nemožné. Nedalo se to potlačit ani jsem se z toho nemohla vyspat a ani čas ničemu nepomáhal. Nebyl to rozmar ani „blbé období“.
Trochu vám o tom povyprávím…
Zasáhlo mě to a najednou jsem neměla ani páru, kdo jsem a co mám dělat. Byl to pocit chaosu ve vlastním bytí, jakoby se mi rozpadlo úplně všechno, co do té doby ještě jakž tak drželo pohromadě. Asi se to muselo stát.
Jako když máte pozemek se starým domem a strašně moc jí chcete zachránit, protože stavět novou budovu není lehké. Jenže pak přijde statik a řekne vám „takhle už to dál nejde, ten dům musí k zemi“.
A přesně to se stalo i mně. Jen to přišlo bez varování. Nebo jsem ho ignorovala?
Najednou jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Myslela jsem, že se mi uleví a všechno pak bude fungovat. Protože čím víc mi bylo jasné, že jsem na spektru, tím víc mě vtahoval chaos krize identity. Pak už nefungovalo nic. Jediné, co mi zbylo byl prázdný pozemek a hromada suti.
Netušila jsem, že během toho procesu se to může stát. Že staré já už vlastně není, ale ještě není ani to nové. Prý je to krize identity.
Došlo mi, že potřebuji nové základy. Přesně jako ten statik navrhl zbourat barák a postavit nový. Moje stará identita byla někde pryč, daleko v mlze, ale nová ještě neexistovala. Zvláštní stav bytí. Jako bych byla a zároveň nebyla.
Nevím už přesně jak dlouho trval ten nejhorší stav. Ale nejdřív mě poslal do náruče deprese, která mě zase po čase, velmi ochotně objala, tak silně až jsem nabyla pocitu, že z toho už se nedostanu. Nesnášela jsem to, protože jsem moc dobře věděla, jaké to je. Vždycky to stejné nic. Prázdno, které bolí a vysává.
Jenže pak jsem nevědomě postavila první kámen nového domu. Protože jsem se chtěla vymanit z objetí deprese a věděla jsem, že to sama nezvládnu, navštívila jsem pana doktora, který mi doporučil navýšit dávku léku.
Takže jsem poprvé v životě dokázala vidět problém dřív než mě zničil. To byl můj první úspěch.
Rozpad identity nebyl konečný stav, byl strašidelným místem v mém životě.
Naštěstí se po dvou týdnech sevření deprese uvolnilo, viděla jsem první paprsky slunce po dlouhé době, ale pořád jsem přesně nevěděla kdo jsem.
Takže jsem se začala ptát sama sebe „kým doopravdy chci být“? Namísto „Kdo mám být, abych byla dost dobrá pro okolí“.
A další stavební bloky toho základu?
Tak třeba to, že potřebuji odpočinek. Konkrétně víc odpočinku.
Potřebuju dělat věci jinak.
Nemůžu překračovat hranice toho, co zvládnu jen abych naplnila nějakou společenskou představu o produktivitě či úspěchu.
A že můžu rozpoznávat, když se v nějaké situaci necítím dobře a rozhodnout se jí opustit.
Nebo si prostě jen dovolit být.
Věnovat se svým věcem, i kdyby je nikdo jiný nepochopil.
Protože ten dům bude stejně jen a jen můj.
El